Ten blázen se chce živit dobrodružstvím!!! I. díl
Už aby bylo úterý. Já se snad nedočkám. Proč nám naši nemůžou pořídit domů OK3? Něco takového se odehrávalo v mé klukovské mysli v roce 1990. OK3 byl televizní kanál, který přebíral hlavně satelitní vysílání. Moje babička tento skvost dokázala naladit. Každé úterý jsem u ní přespával, abych mohl spatřit cestovatelskou hodinku, která začínala kolem osmé hodiny večerní.
Pořady byly nadupané dobrodružstvím, exotikou, poznáním a svobodou. Jacques-Yves Cousteau, Thor Heyerdahl, Alby Mangels byli mí hrdinové, kteří mi dělali pravidelně společnost. Především dobrodruh a cestovatel Alby Mangels mě uchvátil a ovlivnil na celý život, což jsem si tehdy ještě neuvědomoval. Jeho pořad World Safari, který byl u nás sestříhán do půlhodinových cyklů a vysílal se pod názvem Cesty za dobrodružstvím, byl pro mě nejen klukovským snem, ale především obrazem ráje a života, který bych chtěl žít.
Od malička jsem trávil každou volnou chvíli v jakémkoliv počasí venku. Vyráběl luky, oštěpy, drápal se na každou skalku, objevoval každý centimetr čtvereční v okolí, stavěl vory, bunkry, snažil se lovit, rybařil a vracel se domů potlučený, špinavý ale šťastný. Řeknete si, to přeci dělá každý kluk. Jenže já byl dobrodružstvím doslova posedlý. V okolí nebylo už co objevovat, dobrodružné knížky byly ve srovnání s barevným cestopisným pořadem „nuda“ a Alby byl v tuto chvíli nedostižný guru, hrdina a vzor.
S tátou jsme jezdili občas na skály, což pro mě byl větší svátek než vánoce. Statická třicítka z s. p. Juta, tři Waltrovky, osma, pár smyček, jedna skoba a ořezané kopačky bylo mé celé horolezecké bohatství, se kterým jsme si bohatě vystačili na Moravských pískovcích. Později přibyly dva božské sedáky od firmy Tucan, což pro mě znamenalo naprosté nebe. Než se nám do rukou dostala bible - Horolezectví od Procházky, divím se, že jsme naše horolezecké pokusy vůbec přežili. Mimo jiné jsme se mylně domnívali, že lano se do osmy zakládá tak, že jej provlečete malým okem, pak velkým a znovu malým a velkým. V pohodě jsme tak naslaňovali spousty metrů, dokud nám jeden drtič převisů neotevřel mysl novou dimenzí větou „Kluci, co blbnete? To je nějakej novej způsob slaňování? My to děláme takto!“ Ejhle, ona ta osma jde najednou založit i v půlce lana. Dnes, kdy máme všechny možné informace na dva kliky, se to zdá úsměvné. Tenkrát to ale všechno bylo úplně jinak!
Na střední jsem navzdory celé rodině začal jezdit motokros. Šíleně drahý koníček a podle všech okolo nejnebezpečnější nesmysl na světě, na který jsem si vydělával na brigádách u strejdy v autoopravně nebo po stavbách. Nevědomky jsem se tak samozřejmě s nadsázkou vyučil autoopravářem, autokarosářem, zedníkem, instalatérem, tesařem, elektrikářem a rozumbradou. S nástupem na vysokou mi bylo stále jasnější, že motokros je vzhledem k bydlení na kolejích pasé. Nebyl čas vrtat se v motorce, trénovat, vydělávat, kočovat mezi studiem a koníčkem – nebyl jsem ani tak dobrý, abych získal sponzora, podpora v rodině byla záporná a tolik peněz, abych to dokázal utáhnout, jsem taky vydělat nedokázal. Motokrosovou trať nahradila na dalších mnoho let brněnská horolezecká stěna Rajče, kde jsem v těch svinských převisech visel každou volnou chvíli.
První "velká" cesta na zkušenou do USA příště...
