Stavba hotelu a prusíkování v Panch Pokhari

Spíme seřazení vedle sebe na jedné posteli vlastně všichni chlapi. Nocleh tepelně pohodlný, ale dobře jsem nespal. Ráno se ukázalo že jsem nebyl sám. Většina z nás měla erotický sen, jen Johnovi se zdálo že je v útoku s Jágrem a dává góly. Venku je jasno, což je proti včerejším kroupám neskutečné. Snídáme Chapati s omeletou, sušíme věci na sluníčku a připravujeme nosiče na cestu. Vyrážíme 8:30. Cesta vede hned nad domem do stráně v trávě a skalách. Je třeba sledovat výšlapaný chodníček od předchozích chodců. Stoupá to směrem doprava ke dvěma starým chortenům, které je vidět už od hotelu. Za hodinu jsme tam a máme cca 200 převýšení. Je to fotogenické místo. Vidíme celou svou 3 denní etapu. Přecházíme velkou travnatou louku podél zdí mani a vcházíme do pralesa ronodendronů pokrytých mechem. Cesta vede úbočím a mírně stoupá a točí se doprava. Kolem 10:30 jsme na křižovatce cest. Je to několik domů z toho dva hotely. Je to poslední šance na oběd před cílem. Je ale moc brzy a tak nikdo nic nejí, jen kupujeme Coca Colu a jdeme dál. Je tu plno otravných much a vůbec celkově je to tu dost špína. Cesta dále stoupá nad městečko a úbočím stále nahoru na palouk. Přes něj doprava a opět dost nahoru až na hřebínek. Po něm se stoupá poměrně prudce lesem Ronodendronů. Asi za hodinu děláme krátkou pauzu na svačinu. Na takovém vršku je travnatá plocha. Dále už je to jen asi hodinu k prvnímu stavení Cholem Kharka. Již z dáli nás vítá místní hotelier a zve do svého ubytování. V cíli jsme asi tak ve 13:30. Z dáli slyšíme tlukot kladívek, kterými zedníci otesávají kameny a vyrábí tak pravidelné kvádry na stavbu zdiva. Budují zde nový hotel. Ten zvuk kladívek miluju. Připomíná mi to Namche bazar. Obdivujeme jednotlivá řemesla, kterými na místě s primitivním nářadím budují úžasnou kamennou stavbu s dřevěnými okny na 3 patra. 3 borci lámou kámen, min 10 dalších je opracovávají ručně do kvádrů a umisťují na své místo. Dalších 5 dělá se dřevem okenní rámy a okenice. Celý proces bohatě fotíme a točíme. Hned vedle máme provizorní přístřešek bez okna, postavený s bambusové rohože. Je jasné, že tu bude kosa jak prase. Převlékáme se do teplého a suchého oblečení a diskutujeme nad stavbou. Správně to ohodnotil Jirka se slovy že v republice je 10 mil expertů na stavbu. Dáváme si polévku a dohodl jsem výměnu ubytování. Hned vedle je totiž hotová místnost se dvěma ložnicemi. Aspoň to má okna a uzavřený prostor. Dohoda je taková že jídlo udělá původní majitel budoucího hotelu a ubytování s příplatkem bude bez jídla u nové majitelky hotové budovy. Dost se honí mraky takže místy je celá stavba v mlze. Je taky bez sluníčka pěkná kosa. Každý má peří nebo alespoň goretex bundu. Někteří obojí. Všichni čepice nebo alespoň šátek. Pocházíme kolem stavby a vedeme různé řeči. Je dost nuda. Dnes jsme tedy šli jen 5 hodin a vystoupali 600 m na 3500 m n.m. Sotva jsem dopsal toto část, zjistil jsem že jsem sám. Celá skupina vyrazila na aklimatizační výstup na naší zítřejší trasu. Vydávám se za nimi a potkávám je na palouku asi 3700 vysoko. Cestou potkávám Jirku, jak se už vrací. Upozorňuje mě na to, co jsem si už taky lehce všiml a sice, že Zuzka dost kašle a jeví se nemocná. Chvíli sedím se skupinou na malém palouku, ale nakonec se mi podaří většinu přesvědčit na výstup do 4000. Stoupáme na horní palouk který je odhadem 3900. Začínají se trhat mraky a ukazovat krásně výhledy na hory. Fotíme se a čas ve výšce nám plyne. Chci ale splnit limit. Necháváme pčikající Zuzku a brblajícího Johna na palouku a stoupáme asi 4 serpentiny k sedlu, které se jeví na dosah. Končíme ve výšce 4000 m, sedáme na balvan a hledíme na tu krásu. Hory vykukují z valících se mraků, slunce nádherně hřeje. Fotíme a relaxujeme. Pustím do toho indickou hudbu a jsem rád, že jsem je přesvědčil sem vystoupit. Dole je totiž už stín a sluníčko tam nemají. Některým to už stačí, zůstávám sám s Radkem. Rozhodl jsem se tady nechat kus sebe, a tak s úžasným výhledem dřepím v křoví. Stejně zajímavý výhled má nosič o dvě serpentiny nade mnou když hledí jak seru. Pak ještě dobrou půl hodinu čekáme na západ slunce. Je krásný, hodně fotím, když už mám ten režim západ slunce ve svém novém fotoaparátu. Jakmile slunko zalezlo, valíme dolů. Nemáme čelovky, takže jde o čas, než bude úplná tma. Dole jsme odhadem za 30 min, tak akorát když přestává jít vidět. Zrovna se objednává večeře a opravuje z zářivka v místnosti na spaní. No moc zajímavé odpoledne. Po návratu do boudy chystám Zuzaně Coldrex. U toho jsem objevil, že se do lékárny vymačkal gel na masáže takže je celá jak prase. Hned mám co dělat a půl hodiny ji čistím. Celý sestup ze západu mě pěkně tlačí břicho a šíleně prdím. Je to asi obědem. Dal jsem si toustový chleba se salámem a česnekem. Ten chleba už trochu kvasil – po 4 dnech v batohu. Dávám si z lékárny nějaký přípravek na žaludek, tak uvidíme. Večeříme v kuchyni majitele. Prý bylo jeho i ubytování předešlou noc, tam kde byly ty kroupy. Večeře je hodně a je výborná. Rýže, vajíčko, zelenina nebo totéž ve variantě nudle. Děláme 2 konvice vody a z ní čaj. Šetříme tím min 50 % ceny. 20:30 uleháme všichni v jedné místnosti. Poprvé si dávám podvlíkačky ale možná mi bude vedro. Mám taky na hlavě šátek. Nejhorší je zima od hlavy. Prdím si do spacáku a evidentně nejsem sám. Venku jsou úžasné hvězdy a jasno. Zítra nás čeká 4300 a nocleh v 4150. Hlavně ať se uzdraví ta Zuzka…

V noci mám poprvé podvlíkačky. V pokoji je 9 C. Kouří se nám od úst. V noci je mi i tak docela zima. Ráno už je žaludek ok. Budí nás odhadem kolem 6 ráno chrchlající dělníci ze stavby. Vždy zazpívají nějakou část písničky a jakoby místo refrénu zachrchlají a vyplivnou. Tím že máme tenké stěny budovy kde spíme, zní to jako by nám chrchlali na hlavy. Snídáme palačinky nebo chapati s omeletou a klasicky opět tatopani – nepálsky horká voda. Mezitím všichni odešli a tak nestíhám. Převlékám se do krátkého rukávu, slunce udělalo hodně teplo. Taky dopíjím čaj. Dnes jsem měl tak 1 litr čaje. Chce se mi chcát jak závodní koroptvi. Sange na mě čeká a jdeme spolu. Vyrážíme v 9:00. Cestou probíráme politiku, maoisty, volby a taky kriminalitu v Nepálu a u nás. Pod sedlem doháníme poslední členy skupiny. První jsou už v polovině stoupání a strašně a zbytečně to honí. Na vrcholu sedla jsme v 10:45. Snažím se jim vysvětlit že mají zpomalit, ale po krátké pauze pokračují stejným tempem. Pár lidí jsem přesvědčil a jdou se mnou stylem „a la robot“. Cesta traverzuje a mírně stoupá. V sedle jsem nasadil nohavice a Mammut spodní vrstvu. Jsou mraky a nic nevidíme. Když vyjde na chvíli slunce je hned teplo. Asi za 30 minut přicházíme k tea house. Je 11:45, čekáme na čaj. Je docela zima. Rekordní cena za vodu 500 NPR. Cesta dále stoupá na levý břeh údolí. Míjíme vysokou horu po pravé straně a stoupáme do sedla 4300 m. Tady jsme asi za hodinu a chvíli zde svačíme. Jsme v mracích a je zima. V sedle je souvislá pokrývka sněhu asi 5 cm. Dále cesta klesá a občas stoupá až od pravé straně vidíme velké černé pleso. Scházíme k jeho břehu, který je pokrytý kovovými vidlemi. Sange nám vysvětluje, že se zde setkávají někdy v listopadu během úplňku hinduisté aby se modlili k Šivovi. Vidle jsou jeho znamení. Stejně tak dělají buddhisté, ale ti zdobí vidle bílými šátky. Během procesí hrají bubny, tančí, zapalují ohně. Díky mrakům je celé místo velmi tajemné. Musí to být hodně zajímavá akce. Chodník vede po levé straně jezera. Na jeho konci je ještě jedno malé jezero. Celkem je jich tady údajně pět, proto se místo jmenuje Panch Pokhari, což znamená nepálsky nebo šerpsky 5 jezer. Od druhého jezera chodník klesá, až se dostáváme na malý palouk a slyšíme řeku. Před námi se objevuje údolí obestavěné že tří stran horami. Poslední stranu zabírá vodopád a celkem prudké klesání do údolí. Uprostřed toho všeho je seskupení domů, náš dnešní nocleh. Vylezlo sluníčko a tak na palouku s výhledem na vodopád svačím lovecký salám a zbytek toast chleba. Konečně ho dojím a nebude mi drobit do batohu. Jsem tady sám. Opodál posedává ještě Radek. Zatáhlo se a tak sestupuji do údolí. Přicházím téměř jako poslední kolem 14 hod. celou dobu postupujeme šnečím tempem. Nahoru 900 m dolů 300 m. Celkem 5 hodin. Po příchodu do hotelu máme už připravené pokojíčky. Nosiči už jsou také tady. Máme za chvíli připravenou polévku takže jsem – včetně svého chleba – pěkně přežraný. Cestou jsme potkali jednoho turistu a je tak třetí běloch, kterého jsme od začátku potkali. Odpoledne bude kruté. Je málo hodin, je zima a není moc co dělat… Už cestou jsem nabízel, že bychom mohli udělat trénink prusíkování. Tak hledám za co pověsit lano. Moc možností není. Dávám tedy přednost procházce na konec údolí, jinak hrozí, že zmrznu. Mám na sobě podvlíkačky, dlouhé merino, Mammutku a péřovou vestu, nepálskou čepici. Jdu na konec údolí s jasným záměrem parádně se vysrat. Užívám si to s pěknými výhledy zpět na hotel. Cestou zpět jsem se při pohledu na žebřík opřený o střechu rozhodl, že za pokus to stojí. Vytáhl jsem lano, udělal na konci uzel, namotal kus na konec klacku a s klackem jsem vylezl na žebřík. Klacek jsem prostrčil za trám střechy a hurá lano spadlo na druhou stranu trámu. Tím jsem definitivně upoutal pozornost několika nosičů. Předpokládám, že si myslí, že se chci ze zoufalství oběsit. John a Karel půjčili sedák, mám prusíky, HMS karabinu na jištění. Nejdříve samozřejmě bojuju s uzly. To bych měl fakt pravidelně trénovat. 8 není problém, ale poloviční lodní na jištění nic moc. Ok zkouším Johna jak je na tom s lezením. Nejdříve se vymlouvá na zkřehlé prsty, pak do toho jde. Prusíkovat neumí, prý je zvyklý na jeemar. No tak ho to učím. Díky Michale ! za všechny ty tréninky na skialpech. První výstup je úspěšný. Teď už jsem upoutal pozornost všech Nepálců v obci a obdivně na nás hledí. Postupně prusíkují všichni, kromě stokilového Karla a mě. Tedy včetně Sange. Děláme si srandu, že Češi učí nepalského guida lozit z ledovcové spáry… Celkem se všichni ukázali jako lehce lezecky vzdělaní. Lozíme až do tmy. Mezitím se nám dělá večeře. Zatopit ve společenské místnosti prý lze za 200 rupií na osobu. Bolí mě hlava. Beru si růžovou. Uvidíme… Sedíme v kuchyni, jiní si čtou na pokoji. Čtu si info AMS. Děkuji bratře. Jsou to docela zajímavé informace. Večeříme v prochladlé jídelně, snažím se vysvětlit pravidla hry mafiáni, ale výsledek je, že se všichni zvedli a odešli na pokoje. Mě se ještě nechce a tak dočítám článek. Dostávám pozvání do nepalské kuchyně na čaj a později na Rakši, což je vlastně čirý Chang. Docela dobré, a asi by se z toho dalo i opít. Podávají to teplé jako třeba svařák. Jsem tady sám mezi mnoha domorodci. Ženy připravují jídlo nosičům, kteří se zde na noc zastavili. Mají celkem dva ohně a na nich střídají černé hrnce s jídlem. U toho foukají do uhlíků bambusovou tyčinkou. Neřeší štípání dřeva – jen strčí dlouhý klacek do ohně, a když ohoří jejich polovina, tak ho posunou. Hodně používají tlakový hrnec. Mezi nosiči rozeznávám i odhadem 13 leté kluky. Ofic zaměstnávání dětí je zakázáno, ale tady lze vidět realitu. Ptám se kolik nese nákladu a dozvídám se číslo 30 kg. Na večeři dostal malou misku holých těstovin… Mimo jiné náš průvodce není vůbec Sange – to je jen přezdívka. Jeho jméno je Sherpa Tenzing Nima. Je to zajímavé pozorování, ale měl bych si jít zahřívat pelíšek. Je 21 h, klienti dávno spí. Bohužel si zamkli patro svého ubytování, takže se chvíli dobývám do baráku. Bohužel musím probudit Jirku. Z vyhřátého spacáku musím konstatovat že dnes byl pěkný den i když vlastně bylo celý den zataženo. Teď jsem viděl jasnou oblohu, tak jsem zvědavý zítra. Dobrou…