Když slunce zahalí mrak!

To je v háji! Jestli se nestane zázrak, tak tady stoprocentně zkapu! Pískám na píšťalku, křik se mění v hysterický smích, který přechází do pláče. Už dva dny je mlha, ve které jde chvílemi při troše štěstí vidět i na 5 metrů. Na zemi leží souvislý zmrzlý tvrdý firn a nepřetržitě mrholí.

Už asi po sté se skláním nad ledovou kaluží plnou kamzičích bobků a piju jak protržený žok. Voda a jídlo došlo včera večer. Namísto noci v chlupaté alpenverein dece, gulaschsuppe a 0,5l Puntigamer - noc strávená v mokrém žďáráku a ještě mokřejším spacáku. Sám tady už v bílé tmě po probdělé noci bloudím asi 15 hodin a další noc se nekompromisně blíží. Určitě tady zmrznu!

Mapa je skvělá věc, ale v zasněženém zvlněném terénu v neproniknutelné mlze zcela k ničemu. Jedině kompas (buzola) vás dokáže zachránit. Proto bez buzoly ani krok. Smutné však je, když vám na krku zůstane jen žlutý špagátek díky zlomenému plastovému očku a vy nemáte náhradní. Svoji ztracenou buzolu v těchto podmínkách s největší pravděpodobností nenajdete.

Buzola v hajzlu, telefon bez signálu a ještě k tomu díky promočení absolutně kaput. Značka metr pod ledem. Kdyby se dalo aspoň vrátit po vlastních stopách. Zkuste si stopování na tvrdém firnu…

To snad není možné. Všechny ty příběhy o Mrtvých horách, o záludnosti zvlněného terénu, závrtů, absenci vody, které jsem slyšel a četl. Všechny zkušenosti, kurzy a praxe jsou teď, když se podělalo, co mohlo, celkem k ničemu. Nikdy nechoď do hor sám! Vždycky jsi to dodržoval! Jednou se na to vykašleš a vyžereš si to pěkně se vším všudy. Zbývá jen vzedmout všechny zbývající psychické a fyzické síly a snažit se najít východ z bílého labyrintu, dokud nepadnu na hubu.

První malý zázrak se snad díky smilování, možná podpořeném vůlí bídně nezahynout a bojovat do posledního dechu, dostavil v podobě dřevěné tyčky – paráda dřevěné tyčové značení skialpinistické trasy. No jo, ale na kterou stranu se vydat? Chvíli váhám, ale dyť je to stejně jedno. Netuším, v jakém bodu časoprostoru se moje bezvýznamná maličkost nachází, tak proč nad tím dumat. Po půlhodině boje s hlubokým sněhem a urputného hledání každé další tyče, se dostavuje druhý velký zázrak.

Zapadající slunce začíná prosvětlovat krajinu a mlha se začíná jako mávnutím kouzelného proutku rozpouštět. Najednou vidím bez problému další tyč, za chvíli vidím už dvě tyče, tři, čtyři… Snad ten zázrak vydrží a nepohltí jej opět bílá tma! Vydržel – za zády se mi rýsuje důvěrně známý obrys rakouského „Matterhornu“ – kopce jménem Spitzmauer. Zjišťuji, že jdu na úplně jinou stranu – směrem k chatě Pühringer hütte. Kdyby se zázrak nedostavil, pokračoval bych v cestě dále do hor a na chatu v těchto podmínkách, promočený a zmrzlý na kost, jedoucí na rezervní síly rezervních sil a o zmatku v hlavě se nemá smysl ani zmiňovat, jen těžko dorazil.

Otáčím se a nejkratší cestou se vydávám dolinou mezi vrcholy Temlberg a Spitzmauer do sedla Klingerslucht a na chatu Priel-Schutzhaus, kam dorážím za úplné tmy. Otevírám dveře a v jednom momentu na mě směřují všechny oči – přišla si pro nás smrt v podobě mrtvého horala. Vyděšené tváře mě taky vyděsily, ale zmáhám se na pokynutí rukou a „Hallo“ za současného zhasnutí čelovky, což atmošku v hospodě pomalu vrací do normálu. Kamarád Tonda mi jedním skokem od stolu vráží do rukou nějakou kořalku a chrlí otázky, kde jsem to vlastně byl. O 30 hodin opožděná gulaschsuppe, Puntingamer a nejluxusnější nocleh v podobě milovaného matrazenlagru je vytoužená a snad i zasloužená odměna za školáckou hloupost a souhru blbých náhod, které mě potkaly.

Dnes je to asi 15 let, co se mi tento, naštěstí úsměvný příběh, stal. Nikdy však na tuto lekci nezapomenu a mám ji stále na paměti, abych si k milovaným horám neustále zachoval úctu, respekt a pokoru. Počasí a náhodě je úplně jedno, kolik kopců jste vylezli, kolik máte průkazek, kolik lidí jste jako profík horami provedli nebo kolik kurzů orientace, navigace, přežití a pohybu v horách odvedli. Když vám budou chtít dát lekci – udělají to bez zaváhání. Je jen na vás jak s touto zkušeností naložíte.

PS: Z akce nejsou téměř žádné fotky. Nulová viditelnost se fotí špatně a chuti do focení v takové situaci také moc nemáte :)

Pavel Mrhálek
Autor:
Pavel Mrhálek (Pavlos)