Everest trek - odlet z Lukly

Dnes je den loučení. Ano dnes nás opouští dva z teamu, kteří se rozhodli nahradit let z Lukly delším, zato záživnějším pochodem do údolí směrem do Jiri nebo Shivlajla.
První hodinu pochodu máme ještě společnou. Pak se cesty dělí. My nahoru do Lukly, oni chodníčkem dolů do údolí.
Ještě poslední hromadné foto i s nosiči, kteří dnes jdou naposledy, a celkem překvapivě společně s námi.
Průvodce Jyamjo je dnes docela zaskočený. Řekl bych možná i naštvaný. Možná zklamaný včerejší obálkou. Možná dostal málo peněz. Možná se stalo něco jiného. V každém případě jeho chování se dost razantně změnilo. Už jen v 10 lidech stoupáme do Lukly. Měl jsem z toho větší obavu. Nakonec ten kopec nebyl tak hrozný.
Končíme opět v Himalaja Lodge nad letištěm. Je to pěkný hotel, ale majitel je hrozný kokot. Je to takový nabubřelý chlápek který ti prostě musí každou větou dát na jevo že bez něj to prostě v Lukle nefunguje a fungovat nebude.
Po zkušenosti z minula si u něj objednáváme oběd i večeři i snídani. Měl by být spokojený i nad desítkou piv. Ale on bručí dál.
Trochu jsem doufal, že bychom mohli odletět už dnes. Nakonec jsme tady ale docela pozdě. Na druhou stranu celkem rádi prozkoumáme Luklu. Je to vlastně domovské prostředí našeho průvodce. A tak jdeme na prohlídku. Protáhl nás nejdříve místní nemocnicí kterou založila první dáma na Everestu. Dále ke škole a místní tržnici. Procházíme i velmi chudou čtvrtí, kde lidé při zemětřesení přišli o všechno a bydlí i s malými dětmi pod kusem plechu. Ty jo to byla docela síla. Musel jsem vyhlásit sbírku a dal jsem tomu malému do bundy asi 500 rupií (možná 100 Kč). Jeho matka, možná babička, v každém případě hodně vrásčitá stará nepálka, mi dítě strkala k obličeji i se sepjatýma rukama a volala "namaste, namaste". Blbě se to popisuje, ale možná to byla nejvíce emotivní chvíle této akce.
Procházku končíme v dřevěné a prosklené kavárně a zároveň cukrárně na hlavní ulici. Víte - každý si tam dával věci, které ti lidi za tím sklem možná nikdy neochutnají. A to mi dnes přišlo opravdu nespravedlivé.
Končíme u nás. Včerejší rumový večírek zabodoval a hlavně se ukázalo, že klient Lukáš má dnes narozeniny. Trochu překvapení, ale na rychlo se nám podařilo udělat dort i malou oslavu opět zakončenou nejdříve v místním baru s hudbou a později opět na pokoji v "kupé". Dokonce se nám podařilo zapojit Jyamjo, který už měl o hodně lepší náladu.
Zato majitel lodge, který nás i s manželkou přišli několikrát za noc uklidňovat, už takovou radost neprojevoval.
Těžká jsou rána opilcova. Zvláště když vám řeknou, že máte jeden z prvních letů z Lukly.
Je to blbá situace, protože musíte brzy vstávat, přestože je téměř jisté, že poletíte až odpoledne, nebo v horším případě zítra nebo za několik dní. Dnes nás čeká čekání. Čekání tak dlouhé, až to snad není ani možné. Čekáte a přitom nevíte na co vlastně čekáte. Celé ráno je jasno, přesto nepřistávají žádná letadla. V KTM je mlha. Když je v KTM hezky, kde zase většinou zataženo v Lukle. Zkrátka ideální je to jen několik hodin za den, a to se lítá naplno.
Po půl dni čekání a asi 6 letadlech společnosti Tara Air (zeleno bílé letadlo) se dozvídáme že máme let číslo 8. Nevím sice, proč nám původně tvrdili, že máme jeden z prvních letů v tomto dni, ale přičítám to šikovnosti nasraného a nevyspalého majitele lodgie, který se s námi ani nerozloučil. Zato stihl všem sdělit, že se nevyspal a že na to má na chodbě ceduli, která všechno zakazuje. Přicházíme konečně do haly letiště. Pokud je místní průvodce na treku k něčemu dobrý, tak je to určitě tady. V hale panuje čilý ruch a naprostý chaos. Nikdo nic neví, nikdo nic nedělá. Všichni čekají a neví na co. Jednou za několik hodin si zřejmě nešikovnější odbavují zavazadla, která končí na obrovské hromadě v rohu haly a pokračují do spodní části budovy přes opravdu lehkou kontrolu zavazadel. Tady opět i několik hodin čekáte. Pak možná odletíte. Už jsem ale zažil i situaci, kdy se odtud vrátíte zase zpět na startovní čáru do své logie a další den to zkoušíte znovu.
My zatím čekáme v chumlu lidí v přijímací hale. Odbavení zavazadel se podobá hašteření někde a tržišti. Výsledkem je nadměrná váha za 1900 rupií. Nezkontrolovatelné. Prostě ji zaplatíte. Loučíme se s Jyamjo. Dolů už s námi nemůže. Stejně se těší za rodinou a sotva se ztratíme dle v hale, vypálí za ženou a dětmi a sto výškových metrů pod Luklu si své vesnice.
Dole opět čekáme. Letadla neletí a pokud ano, není to naše společnost. Potřebujeme dvě letadla. To druhé by mělo být pro nás. Konečně dorazilo první. Hala jásá, my doufáme. Další možná hodina čekání. Už ani nevím. Jen vím, že jsme měli hrozný hlad i žízeň. Vybavte se na to čekání svačinou a pitím i kdyby vám slibovali, že poletíte prvním letadlem. Najednou to přišlo. Zelené letadlo je tady. Už volají i naše číslo. Tady nejsou žádné světelné cedule. Tady prostě jen chlap huláká dost nesrozumitelně třeba "taratwo, taratwo". Nejlepší je ukázat prostě svůj palubní lístek a doufat, že je to ten správný. Vycházíme na letištní plochu a najednou všichni přede mnou mávají. Než mi to dojde vidím za plotem ti malou legrační postavu s kšiltem. Náš Jyamjo nezdrhl za ženou. Poctivě tady několik hodin čeká, aby nám mohl zamávat. Oni jsou prostě jiní než my. Vnímají svět jinak. Asi bych řekl, že lépe.
A pak už jen letíte. Z kopce letištní dráhy v Lukle se to většinou rozjede dost rychle, aby letadlo mohlo vzlétnout. A přistát na velkém letišti v KTM už by měla být pro pilota zvyklého na miniaturní prostor v horách hračka.
Jsme zpět na začátku - Kathmandu. A čekají nás další tři dny na prohlídku města. A ještě bude některým hooodně špatně. Ale o tom až příště.